Má psychopat svědomí?

Kdysi mě touto otázkou zaskočil jeden člověk a pochopila jsem, že tím říká, že ano. Teď jen přijít na to, jak to myslel. Přemýšlím o tom nějakou dobu a předkládám následující výsledek. Nejdříve si definujme pojem psychopat.

Možná byste mi mohli namítnout: Toto že je výsledek několikaleté práce? No, to musí být.. To snad ani nemá smysl číst...

Takže ano, psychopat má svědomí. 

Odhlédněme od toho, že tento pojem v současné psychologii nemá žádný význam. V Mezinárodní klasifikaci nemocí MKN-10 se již dlouho žádná podobná nemoc nevyskytuje, byla odstraněna.

Koho myslíme, pokud o někom říkáme, že je psychopat?

V minulosti se hovořilo, že daný "psychopat" necítí. V knize Kewina Duttona: "Moudrost psychopatů: Svatí, špioni a sérioví vrazi" se píše, že psychopatem by v určitém ohledu vlastně chtěl být každý z nás.

Jde o charismatickou osobu, která na první pohled dokáže získat sympatie lidí. Bohužel, ten druhý pohled vrací lidi zpět do obezřetnosti, když např. s jejich díly získávají v pracovním kontextu uznání vedoucích či vyšší plat. Psychopati podle Duttona se také významně více nebojí rizika. Nemám ráda slovo psychopat pro označení kosmonauta mise Apollo, který přistál na Měsíc, Neila Amstronga, ale je to možná užitečné přirovnání: chladnokrevné uvažování do poslední sekundy, i tváří tvář smrti. Při přistávání na Měsíci nebylo možné nalézt vhodné místo, až tým opravdu musel přistát, protože by jim hrozila smrt. Neil Amstrong požádal kolegu, aby odpočítával posledních 30 vteřin, na které jim zbývalo palivo a podařilo se mu úspěšně přistát na Měsíci.

Navrhuji doplnit následující definici: Je to osoba, která se neohlíží na hranice (fyzické, hranice obydlí, hranice privátní sféry) a cítění druhých lidí. Vlastně je nezajímá. Daná osoba využívá druhé lidi pouze jako prostředky pro dosažení svého cíle, co si o tom myslí druhá osoba, toto osobu (psychopata) naprosto nezajímá. 

Podle německého nativistického filosofa Immanuela Kanta by druhý člověk neměl být nikdy pouze prostředkem, ale vždy by měl být i cílem.

Co to znamená? Domnívám se, že je eticky oprávněné malinko "využít" (požádat o službu) druhého, např. když sousedku poprosím o nákup, ale druhý nikdy není pouhým prostředkem, je vždy i cílem. To znamená, že když si pozvu domů hosty, v klidu pozvu naši milou sousedku, která nám nakoupila. Pokud by sousedka byla braná pouze jako prostředek, do jiného kontextu  - tedy kontextu přátelství - by se nedostala.

Vraťme se k naší otázce svědomí "psychopatů".

Psychopat ví, že není dobré dělat věci "za zády"-. Tak je řekne. Vyslovit to, co chystá, je důležité. Jak to ale udělat, když to říct nemůže, protože by druhá osoba začala jednat a dělala by něco "jinak". psychopat je koumák a řekne to mimochodem. Třeba řekne nějaký vtip a v tom vtipu je ta věta. Nebo můžu hovořit o druhých, že to dělají a ejhle, abraka dabra - už je to vysloveno.

Pozor, slavného filosofa, fyzika a astronoma Galilea Galeii, který v obavě před upálením odvolal před inkvizicí svou teorii o tom, že Země je kulatá a točí se a traduje se, že těsně přede dveřmi si zamumlal: "A přece se točí" - tak toho za psychopata nepokládám.

Další možnost je, vnímat věci, které se dějí, "opačně". Film se prostě odvíjí jinak. Např. když chci, aby se druhý citil za něco vinný, ale nechci se cítit (já psychopat)  vinný z toho, že to způsobím já, můžu si situaci představit opačně, podle jednoho starého vtipu, kdy se muž neustále díval na určité typy filmů pozpátku. Když se ho ptali proč, odpověděl: "Já se tak rád koukám, jak ty kur*y vracejí peníze." 

Takže dělám věci, za které trestám druhou osobu tak, aby na konci byl ten skutek, ze kterého ho obviňuji. Takže se můžu pokoušet naštvat nějakého člověka a říkat o něm, že je hrubý nebo násilník, protože vím, že hrubost a násilí z něj "na konci vymámím"