Majitelé pravdy v pomáhajících profesích....

My sociální pracovníci, psychologové, koučové a terapeuti jsme moc hrdí na to, že jsme se ve studiu a výcviku osvobodili od různých stereotypů, falešných předpokladů a mýtů. A někdy tím narazíme na úskalí "majitelů pravdy".

Už kdysi ve studiu sociologie  konformity mě zaujalo, že členové gangu jsou KONFORMNÍ se svou skupinou. I anarchisté jsou KONFORMNÍ se svou skupinou, s anarchisty. Pokud nebudou vyznávat hodnoty anarchismu, budou vyobcováni ze skupiny.

Podobná situace se může stát nám v pomáhajících profesích. Studiem a výcviky jsme dospěli k tomu, že SPRÁVNĚ je být v dialogu, nemít pevné přesvědčení, že něco je nějak nebo jinak, protože "vše, co je nějaké, může být i jinaké", jak by řekl jeden ze zakladatelů psychoterapie zaměřené na řešení, Steve de Shazer.

My pomáhající pracovníci si zase můžeme myslet, že lidé, kteří nejsou primárně dialogicky založení, mají jasná přesvědčení, "jak to v životě funguje", co je "správně" a co ne, že jsou na omylu a my se s nimi třeba nemusíme bavit.

Ano, je krásné být osvobozen ke svobodě. Ale základní principy pomáhající práce jsou pro mě "respekt, krása a užitek" pomáhající spolupráce. A s pojmem respekt se pojí to, že respektuji klienta jeho názory. A také to, že nepřemýšlím o klientovi, o druhém člověku dehonestujícím způsobem. 

První změna začíná v jazyce, učili jsme se kdysi dávno v psychoterapeutickém výcviku. Znamená to, že změním svůj jazyk. Jak? Prostě si hlídám, co říkám, (např. v otázce rasové korektnosti - prostě nevypustím z úst větu nebo slova, která by se někoho mohla dotknout) - ne jako předstírání, ale jako upřímnou snahu se změnit. A ta změna nastane, jednoho dne se člověk už nemusí hlídat, ta citlivá a respektující slova přichází sama. V systemické teorii se tomu říká "změna II. řádu". Logicky tedy, změna I. řádu je ta, kdy něco měním, ale ještě nad tím musím přemýšlet a hlídat si to (třeba kolik sníme sladkých dobrůtek).

Čili jak bych mohla na své cestě pomáhajícího profesionála přemýšlet o druhých, kteří se momentálně "potřebují držet" nějakých svých "pravd" a "přesvědčení". Také vás to napadlo? Jako o lidech, kteří se potřebují něčeho přidržet? Opřít se o něco? A že vystupují jako "silní", kteří "vědí"? Tak to (asi - nejsem majitelka pravdy) je. 

Analogie e v pubertě, čím sebevědoměji a "namachrovaněji" vystupuje mladík nebo dívka, o to více nejistoty a zranitelnosti v sobě skrývá... Klidná síla, bylo docela trefné heslo jedné politické strany, kterou tu nechci jmenovat a ni vyzdvihovat, ale toto se jim povedlo vystihnout.

Takže pokračuji ve svém pravidlu, přemýšlet o druhých tak, že kdyby to slyšeli, možná byli spokojeni či dokonce polichoceni, co o sobě slyší. A to pokud možno, co nejvíce z nich.