Připravme se na to, že někteří můžou uprchlíkům závidět, jak "dostávají"

Nebojte se, obhajuji pomoc uprchlíkům - dávat a nečekat, že nám to vrátí, jak to funguje v běžných "recipročních" vztazích. Je fajn si pamatovat, že válka nevyhání jen úplně nejchudší lidi, takže se nedivme, že má někdo "mobil".

Mnozí se můžeme zlobit na naše spoluobčany, kteří se zase zlobí na naše ukrajinské hosty, uprchlíky, prostě lidi, kterým pomáháme - že DOSTÁVAJÍ.

Ano, běžný člověk, kterého honí šéf v práci, aby nepobyl na toaletě ani o minutu více, než musí a komu šéf hledá, jak mu strhnout jakoukoli korunu z jeho osobního ohodnocení, který dokonce musí platit i 300 Kč pokutu za to, že byl sám nebo s dítětem u  lékaře v pracovní době, tak tito lidé opravdu od života moc nedostávají. Můžeme namítnout, že dostali mír a ano, teď to i vidíme - mír je prostě dar a veliká příležitost.

Já osobně bych byla v dost velkém traumatu, kdybych v dálce viděla i jediný výbuch, který jsme mohli vidět v televizi, co pak zničené celé domy, ulice, města, mrtví rodina, příbuzní, sousedi.

Asi bychom si měli uvědomit, že zlobit se na ty, co "dostávají", to není vysloveně "česká vlastnost". Podíváme-li se za hranice, namátkou vzpomínám na svá studia v SRN, kde ve zprávách byly nazlobení němečtí spoluobčané, kteří se rozhořčovali, že uprchlíci z Bosny a Kosova mají luxusní zboží, rozuměj (asi drahé) hodinky a tehdy začínající mobily. Jako příjemcům sociální pomoci jim rozhodnutím úřadů byly mobily i hodinky zabaveny s tím, že jim je vrátí, až se budou vracet domů. Nemohu si odpustit poznámku, že nejlevnější neznačkový mobil stál tehdy v Německu na naše cca 600 Kč i s dost vysokým kreditem, zatímco u nás nejlevnější mobil stál přes 3000 Kč.

Není to tak dávno, co v Turecku byla aféra, že syrští uprchlíci jedí banány, zatímco pro Turky je to spíše luxusní zboží.

Ano, jsme jako lidé stejní - umíme pomáhat jen někomu, kdo je zřetelně chudší než my, jak je někdo "nastejno" nebo dokonce "bohatší", zaslepí nás to a nevidíme, že mají sice hezké oblečení, ale ztratili "úplně všechno" blízké lidi, domy, úspory, ke kterým nemají přístup.

Jsou v cizí zemi, kde darujícím možná neunikne ani jablko nebo müsli tyčinka, kterou si možná z pohledu darujících berou navíc? A jak se budou cítit, když budou cítit ty pohledy, že "berou" a "dostávají"? Přejme jim, aby se ze svých hrůzných traumat zotavili a aby dokázali být ještě někdy šťastni.

Asi by tedy měl dávat jen ten, kdo dovede dát a nečekat za to v tomto případě něco nazpět.

Ale my to nazpět dostaneme - protože jestli bude Ukrajina někdy svobodná, ten pocit, až tam pojedeme na dovolenou třeba a poběží k nám Ukrajinec, že slyšel češtinu a že dodnes s vděčností vzpomíná na to, jak jsme jim pomohli, to je myslím k nezaplacení.

Přece i Izraelci nás mají rádi, protože jsme jim tehdy na konci 40. let po 2. sv. válce pomáhali...