Má uprchlík stejná práva jako místní občané?

Někteří čeští občané stěžují, že uprchlíci z Ukrajiny "dostávají". Je to dost, co "dostanou" ze systému nebo je to oproti jejich ztrátě doma málo? Také se mnozí vracejí, protože nedosáhnou na zdravotnické pomůcky. Je to ok?

Zaznamenala jsem případ ukrajinské ženy, která se vracela na Ukrajinu, protože měla nějakou formu protézy na noze a zde v České republice jako člověk se statusem uprchlíka nemohla najít nikoho, kdo by jí předepsal novou protézu (nebo opravil). Přitom jako osoba se statusem uprchlíka měla nárok na veškerou péči z veřejného zdravotního pojištění a pro utilitaristy - jistě by následně velmi poctivě pracovala a vložené prostředky by do systému vrátila.

Také, a věřte, že to není zanedbatelné, by touto prokázanou službou či milosrdenstvím, nebo možná jen férovostí a spravedlností, do konce svého života šířila dobré jméno České republiky. Vždyť ti lidé na Ukrajině o všechno přišli, o blízké lidi, o domy, majetek. A i kdyby se vrátili za pár let domů a domy třeba získali - nebudou na tom podobně jako Češi třeba s chalupami?

Vím, že jakýsi "dvojí metr" na místní lidi i na lidi, co nejsou v zemi doma, existuje i v jiných zemích. Jak myslíte, že se utváří vztah k zemi a k lidem, kde člověk vyrůstá? Určitě nechci říci, že se terorista stane teroristou tím, že vás v zemi jednou okradou, ve skutečnosti pocit křivdy a bezmoci roste a a kape jako kapka po kapce po léta, desetiletí, staletí. 

Stačí zajet na dovolenou do Tuniska a povídat si s místními, kteří jsou nazlobení, že ačkoli jako země mají ropu, tak smlouvy s Francií, které vznikly v době kolonialismu a postkolonialismu, jsou pro ně tak nevýhodné a cena ropy je tak zastropovaná, že jim ji dávají takřka zadarmo. Prosím, nejsem ekonom, smlouvu jsem nečetla, ale toto povědomí žije mezi běžnými lidmi - že je západní země okrádají a neplatí jim stejnou cenu, jako by měli. Pro úplnost dodám, že pán mi řekl, že sice Francie udělá někdy nějaký humanitární nebo charitativní skutek, čímž celé okrádání zjemní, ale že jsou jako Tunisané velmi nespokojení.

Jen chci říci, že když člověk přichází jako uprchlík nebo i zahraniční student, tak je jakoby "nahý", čistý, nový, nově nasává svět a dívá se okolo sebe. Získává nové zkušenosti. Představte si, že byste přišli úplně o všechno, a jen s taškou či igelitkou se dostali do jiné země. Jak by bolela jakákoli křivda?

Osobně jsem situaci "nebýt místní" zažila při svých vysokoškolských studiích v Německu. Následující příhody jsou i vyprávěním ostatních českých studentů. Podotýkám, nechci rozdmýchat žádnou nenávist a že já osobně vzpomínám na chování především učitelů na vysoké škole s velkým vděkem a vzpomínkou a určitě nezapomenu v závěru uvést krásný a dodnes živý pozitivní příklad.

Jedná se o dobu před vstupem Česka do Evropské unie. Studentka přijela na univerzitu jako první erasmovská studentka české vysoké školy. Univerzita v Česku jí nedala žádné informace, německá univerzita byla blízká, zajela tam tedy osobně. Německé pracovnice studijního oddělení, ačkooli měla zkušenosti s podáním přihlášky ke studiu na Erasmus, jí dala špatnou přihlášku a studentka musela platit poplatek k přijetí ke studiu. Pro člověka z chudší země jistě citelný poplatek. Je to střípek, dívka si jistě okamžitě nemyslela, že ji to udělala "záměrně", více takových zkušeností člověka ale přesvědčí, že jde o určitý styl chování k cizincům.

Studenti, kteří měli za rodiče české lékaře, popisovali, že po nich v Německu chtěli potvrzení od německých lékařů o tom, že nemají nemoci, které se v Evropě ani nevyskytují, jednalo se o nemoci typu žlutá zimnice. A nemohli přinést potvrzení od českého lékaře.

Zubař mladé dívce, která v Německu studovala a upadl jí zub, udělal na místě, které je viditelné při otevřené smějící se puse, jen takový kus z cementu s tím, že si to má nechat spravit, až přijede domů do Česka. Ano, ale ona si v Německu platí zdravotní pojištění a nejméně další dva roky bude v Německu, v Česku jí nikdo nic nespraví. Nutno říci, že našla následně jiného zubaře.

Studentka byla na brigádě za ubytování a stravu v německém klášteře a jak se později dozvěděla, měla nárok na drobnou slevu pro zaměstnance při nákupu knih a uměleckých předmětů, řeholní sestra to věděla a nechala ji zaplatit plnou sumu. 

Studentka bydlela v ubytovně v německém klášteře, bydlela tam dva roky a celá budova se malovala - kromě jednoho jediného pokoje, a to jejího pokoje, který už na začátku nebyl nijak neposkvrněný, byly tam fleky. Takže při odchodu "předpokládala", že když se malovala celá budova, patří k tomu i její pokoj. Řeholní sestry nejenže více než měsíc neodhlásily elektřinu, který na ni byla napsaná a nechaly ji ji platit, ale nechaly jí zaplatit i vymalování pokoje profesionálním malířem, což kdyby věděla, vymalovala by si pokoj sama za cenu barvy pokoje. A ani jí tuto možnost nenabídly, a jistě věděly, kolik pro ni každá marka nebo euro znamená.

Popisoval muž ze zahraničí, který pracoval a platil zdravotní pojištění, byl původem válečný uprchlík z jiné evropské země, že onemocněl sklerozou multiplex. Uplynulo více než půl roku a on stále neměl lékařská vyšetření a tím i léky, které umí zmírnit průběh nemoci, popř. průběh nemoci zcela zastavit. Vyšetření stále nebyla hotová, odpadala... Možná to byla náhoda. Každopádně se vše prý samo vyřešilo, když muži jeho terapeutka řekla, že se může na to, jak péče probíhá, informovat u své zdravotní pojišťovny a zeptat se jich na další postup. 

Všechny tyto skutečnosti jsou pověstným "bodnutím do srdíčka", které musí člověk překonat a jít dál.

Tak takto si představme i ukrajinské, ale i syrské, uprchlíky, že vnímají každý skutek, který proti nim někdo udělá, když ví, že jsou jednoznačně v zemi slabší.

Vím, že uvedené jsou jen taková běžná "bodnutí do srdíčka", kterých máme mnoho. Ale evokovalo se mi při tom, přičemž pochopitelně nesouhlasím se všemi násilnými skutky: "a bodal, bodal, bodal..."

Vím, že se říká, že máme všichni svobodu rozhodnutí, ale vzpomínám na jednoho psychologa, který nám na semináři říkal, že pracoval s mužem, který zabil svou matku. Psycholog řekl, že mu to po odpykání trestu dovedl odpustit a přijmout ho, protože věděl, co mu jeho matka dělala, jaká asi hrozná bodnutí do srdce od ní zažíval. Opravdu se nebojte, nejsem příznivcem těchto skutků a jakéhokoli násilí.

I významný psycholog, zakladatel transakční analýzy, Erik Berne, říkal, že bez pohlazení vysychá mícha, a to i doslovně. Má se za to, že ve vztazích by mělo být více než 50% pohlazení než pohlavků, v rodinných a partnerských vztazích by to mělo být dokonce 70%, jinak se vztahy rozpadají.

Jako "pohlazení" myslím vše od pohledů, přívětivosti, něhy, laskavosti a pohlavky je míněno jakékoli neodpovězení, neopětování, nedarování...

Malé děti mohou vnímat jako pohlavek i to, že jako např. starší sourozenci jsou ponecháni samy sobě a očekává se od nich, že si o pozornost řeknou samy a postarají se o své potřeby také, protože rodiče jsou zaměstnáni a často vyčerpáni péčí o mladší sourozence. Starší děti to obvykle nechápou, jsou to třeba i tří- nebo pětileté děti, a mají pocit, že je rodiče nemají rádi, protože na mladší sourozence vyvíjí aktivitu a ke starším dětem se se svou péčí, něhou  a láskou neobracejí či zapomenou obracet a vyhoví dětem, až se ozvou samy. To může být zdrojem nelásky mezi sourozenci v rodině, kdy starší žárlí na mladšího s tím, že si myslí, že ho rodiče mají více rádi.

Uvědomme si, že lidé uprchlíci jsou vystaveni většímu stresu v zemi, kde žijí. Nemají tak silnou podporu rodiny a přirozeného sousedství jako my. Jsou nuceni jako "zoufalí lidé, dělat zoufalé skutky".

Prosím, já osobně mám na Německo velmi pozitivní a spravedlivé vzpomínky, zvlášť na učitele, kde jsem s pochopitelným a prokazatelným chudým jazykem, dostala i jedničku za svou diplomovou práci, takže jednoznačně musím hovořit o férovosti a laskavém přístupu. A také na to nikdy nezapomenu a při každé příležitosti, která se mi naskytne, tak popisuji laskavost Němců a Rakušanů.

Jen prosím, vnímejme uprchlíky trochu jako "nahé", které je potřeba nejdříve obléci a nebojme se, oni to svou prací a vděčností systému vrátí.