Lidé dávají peníze na děti, ale zapomínají, že bezdomovci byli také kdysi také děti...

Řekla mi kdysi sociální pracovnice azylového domu pro osoby bez domova ve Vilniusu v Litvě. Blíží se zima a s ní i zvýšená potřeba lidí bez domova po spánku pod střechou, tak na to pamatujme, že i oni byli kdysi děti...

Lidé bez domova patří k ohroženým skupinám ve společnosti a naše srdce se mnohdy před nimi neotevírá, protože vidíme staré a zanedbané tváře s krabicovým vínem v ruce, a ne oběti společnosti, jak by řekla jedna teorie tzv. etiketizace neboli nálepkování.

Podle této teorie je sociální deviace výsledkem tlaku společnosti. Představte si malé dítě, které má hlad nebo chuť na něco a protože přemýšlení je u dětí až na druhém místě, něco ukradne. Napadlo ho to, protože to někde vidělo a také proto, že v sobě cítí, že je to vůči němu nespravedlivé. Protože může žít v prostředí, kde mu také lidé něco stále berou, chová se tedy tak, jak je běžné v jeho prostředí.

Společnost se ale do toho, jak to dítě cítilo, nedívá a odsoudí ho za to, že něco ukradlo a označí ho nálepkou "zloděj" a tímto neustálým označováním a nezohledňováním toho, jaké je okolí dítěte a dospělé osoby v něm, se to s ním "veze", jak se kdysi říkalo, až do dospělosti. Takže osoba nemá šanci se stát ničím jiným než zlodějem. A následně se stane osobou bez domova.

Takže, kdo je vinen výslednou deviací dítěte, budoucího dospělého? Podle teorie etiketizace, je to společnost.

Kdysi jsem četla zajímavou kazuistiku o chlapci v dětském domově, kterého tamní pracovníci označovali za patologického lháře. Co se dělo? Chlapec byl sám, ani otec, ani matka o něho nejevili zájem a on setrvale druhým vyprávěl, jak ho táta má rád, a jak spolu chodí na výlety a podnikají různá dobrodružství. 

Proč to potřeboval říkat? Jeho křehké sebepojetí a jeho křehká identita by neunesla, že se ho rodiče vzdali, že nebyli dostatečně zralí na to, vychovávat dítě. Však víme, že je to běžná reakce dětí v náhradní rodinné péči (adopce a pěstounská péče). Vytvořil si alternativní sebepojetí a alternativní identitu. Můžeme to nazvat také adaptací na náročné podmínky a vnímat to jako jeho silnou stránku, použít techniku "reautorizace" jeho života, pomoci mu najít opěrné body ve svém životě, a teprve pak ho učit, že z hlediska komunikace s ostatními je dobré držet se "reality." A patologický lhář neexistuje. Máme tu krásné zdravé dítě, které se nebojí opírat o svou fantazii, když svět dospělých mnoho opory nenabízí. A v budoucnu i bude vědět, že k důvěře druhých patří také to, aby mluvil "podle reality". To, že člověk potřebuje být milovaný rodiči, patří k základním podmínkám zdravého života a vývoje osobnosti.. 

Vraťme se ale k lidem bez domova: Ještě více v minulosti, měly dokonce tyto svébytné komunity, dnes bychom řekli "vagabundi" i své vlastní hodnoty a normy, které se velmi blížily hodnotám skupin. Vzpomínám na přednášku vídeňského sociologa práva ještě v 90.tých letech, který v rámci zkoumání subkultury vagabundů, dnes bychom řekli "lidí bez domova", za takovou skupinou zašel, řekl jim, že je výzkumník z univerzity a požádal je, zda by s nimi nemohl trávit nějaký čas a pak o tom napsat článek. Vždycky večer se zvedl a šel domů. Po určitém čase jeho terénní pozorování skončilo a on se vrátil ke své běžné práci na univerzitě.

Pak se stalo, že ho někdo okradl. Zašel za svými novými známými na ulici a řekl jim to. Druhý den přišel za ním do ústavu pán (vagabund) a s omluvou mu vracel peněženku i celý původní obsah v ní. Lidé ze subkultury vagabundů měli mezi sebou pravidlo, že "své" lidi neokrádají. Myslím, že dnes již toto neplatí, občas se člověk dozví, že si mezi sebou kradou věci.

Kam by se služby pro lidi bez domova mohly posunout? Asi tušíte, že velkým problém je alkohol. Služby pro osoby bez domova neposkytují např. ubytování alkoholově intoxikovaným lidem. Představte si mrazivou noc, kdy jen upadnutí na ulici a následné usnutí, může znamenat, že člověk tu noc umrzne. Byla jsem kdysi na praxi v ubytovně pro lidi bez domova a pracovníci mi říkali, že mají soucit i s opilými lidmi bez domova. Když přijde někdo opilý, ale oni ho nemohou kvůli pravidlům organizace přijmout, navrhnou mu, abych chodil po okolí a zbavil se intoxikace, aby ho za několik hodin mohli přijmout. A to je cesta, kterou se vydali např. v Holandsku - umožňují kontrolované pití lidí bez domova ve svých zařízeních. A tímto směrem by se mohly posunout i služby pro osoby bez domova u nás. Alespoň v zimě a alespoň pro staré osoby, které by už neměly být stabilně na ulici, ale v nějakém domově pro seniory pro lidi bez domova, jenže jsou závislí na alkoholu, takže do místa, kde by museli 100% abstinovat nepůjdou.

Dovoluji si zakončit ještě bezdomoveckým vtipem.  V oblasti pomoci lidí bez domova působí mezi jiným i organizace Armáda spásy a Naděje. Bezdomovci si je prý mezi sebou přejmenovali a slyšela jsem zprostředkovaně, že si mezi sebou říkají: " (v tom městě) ... je jen Armáda zkázy a Beznaděj." Prosím je to vtip a není to nijak myšleno, že by služby těchto organizací byly špatné, spíše naopak. Však se tam sami můžete jít podívat, určitě vás rádi přivítají.

A nezapomeňme, že lidé bez domova byli kdysi také děti....