Jakých chyb se dopouštíme při vnímání druhých?

Začetla jsem se do diskusí v souvislosti s rozsudky soudu a překvapila mě veliká tvrdost při posuzování lidí. Učili jsme se kdysi, že dokud si člověk neobuje boty druhého, nemá soudit. A celkově s tím souzením je to potíž...

Řeknete si, ta to má snadné, pomáhající pracovníci jsou trénovaní, aby nesoudili. Čím víc nám to jde "nesoudit", tím naše práce může být efektivnější, protože se dostaneme "k srdci" člověka... a můžeme se ho naší laskavostí jemně dotknout a uzdravit ho... a vrátit ho společnosti, aniž by jí škodil a ubližoval.

Osobně jsem slyšela o jedné takové chybě z vyprávění v posuzování, když jeden psycholog poznamenal, a myslel to pravděpodobně jistě dobře, ke znásilněné ženě: "Jestli to, co mi říkáte, je pravda... " Ne, to vážně nebyla dobrá otázka, znásilněná opravdu není šťastná, že hovoří o tom, co se jí stalo. Možná to může znít užitečně, mít neposuzování jako zásadu a jako pravidlo.

Když Ježíš přivedli tzv. cizoložnou ženu, jen si psal prstem v písku a řekl: Kdo je bez viny, hoď první kamenem. A nehodil nikdo..

My bychom dnes, po 2000 letech, ještě řekli, že k tomu musí být dva a kde je ten muž? On nehřešil? Odpovídá to tomu, že společnosti někdy různě posuzuje poklesky žen a mužů. O tom ale později.

Psychologická teorie říká, že se člověk může dopustit několika druhů chyb při posuzování druhých:

Haló efekt  neboli efekt prvního dojmu. Může být ovlivněn, jak sympatický nebo nesympatický je nám člověk, kterého posuzujeme, v jakém jsme momentálně rozpoložení, co jsme dělali těsně před tím a  co budeme dělat potom.

Chyba kontrastu - posuzujeme druhého v porovnání se sebou.

Chyba mírnosti nebo přísnosti - posuzujeme mírněji nebo přísněji, než by bylo v dané situaci vhodné.

Kauzální atribuce - Člověk také má při posuzování příčin chování má u sebe více tendencí vnímat i okolnosti a tzv. polehčující situace - tedy když uděláme něco my, tak je to ovlivněno situačně, proto a proto - ne proto, že my bychom měli nějakou (zápornou) vlastnost.

Ale, když posuzujeme v nějaké situaci druhé, víc lidé upouští od situačních vlivů a mají tendenci říkat, že na vině jsou osobnostní charakteristiky. Takže když nám něco nejde ve škole, může za to učitel, že špatně vysvětluje nebo rozptylování spolužáků, ale když něco nejde druhému, tak je v našich očích "hloupý".

Chyba centrální tendence - člověk se instinktivně vyhýbá extrémům, tak při posuzování různého chování má tendenci hodnotit ve středu hodnotící škály.

Chyba blízkosti - různé chování, ale následující těsně po sobě, posuzujeme velmi podobně.

Včera bylo v novinách o odsouzení ženy, která zabila své dítě a nacpala je do květináče a následně je odnesla na policii. Byla posuzováno přísněji, než by být mohla. Ano souhlasím, je to hrozný čin a čin odsuzuji. 

V křesťanství se má odsoudit čin, ne člověk, nebo chcete-li, hříšník. 

Osobně si o promyšlenosti toho skutku kladu celou řadu otázek, včera pán v diskusi nabízel možnost v případě promyšlenosti, odjet na druhý konec republiky a zakopat dítě v lese, ne je odnést na policii, že to by se dalo vnímat jako promyšlené. Já bych ještě dodala, že mohla dítě dát anakondě, žralokovi nebo dravé šelmě, a nikdo by nikdy nenašel.. (to není nabádání k trestnému činu, aspoň doufám).

Také doufám, že se někde nesměje bájný doktor Faust a ďábel Mefisto nebo Jekyll a pan Hyde.

Ano, čin je hrůzný, nesmí se zabít, ale žena sama říkala, že neví, proč to udělala, i když si čin pamatuje a kilometr od bydliště byl babybox... Je mi líto samozřejmě především mrtvého dítěte, ale i ženy. Představuji si, čemu bude v životě čelit, i když trest odnětí svobody je asi velmi tvrdý trest, představme si to - člověk je na místě, nemůže se najíst, co by chtěl, nemůže jít, kam by chtěl a kdy chce, musí nosit erární oblečení.

Bude čelit ale i svým vzpomínkám a svým výčitkám svědomí, a to není málo.

Svatý Augustin celý život litoval, že jako dítě s partou kamarádů vlezli do sousedovy zahrady a očesali mu tam hrušky. Ano, za celý život ukradl jednu hrušku a trpce toho litoval.

Uvědomme si, že teroristé na Západě se radikalizovali ve vězení. Jednoznačně neobhajuji jejich skutky a odsuzuji je, jen si říkám, abychom svou přísnosti nestvořili nové.