O důležitosti jídla v zařízeních pro seniory ... ale i jinde

Osobně mám lepší jídlo než doma i v nemocnici, kde si vždy upravím normy, ale ráda bych dnes pojednala o hodnotách, na kterých visí srdce. Také, hodnoty nebo jejich postupné odpírání může přehlušit "ano" k vlastnímu životu.

Jsem na opakované návštěvě u kamaráda v nejmenované léčebně pro dlouhodobě nemocné. Shodou okolností, ne záměrně, se tam objevím vždy v podobný čas, okolo večeře, kterou mu pomáhám sníst. Takže po určité době mohu docela spolehlivě říct, že k večeři dostává kamarád pravidelně asi čtyři druhy kaší. Jogurtovou kaši, tvarohovou kaši, ovesnou nebo krupicovou kaši.. atd. Sousedé na postelích vedle dostanou chleba s nějakým sýrem, které by kamarád klidně snědl také. (Ano, začínám pátrat, proč má tekutou stravu a zda by to nemohlo jít změnit.)

Kamarád je v léčebně pro dlouhodobě nemocné již půl roku.

Další skutečnost, kamarád za toho půl roku, kdy jen ležel, zhubnul asi 30 kg. Když jsem byla na návštěvě v jiné nemocnici, pacienti, kteří nejedli nebo byli zesláblí, dostávali dokonce nutridrinky, což není vůbec levná záležitost.

Představa, že dostávám půl roku k večeři čtyři druhy kaší (omlouvám se pracovníkům, jestli jich bylo třeba pět druhů, rozdíl jsem nezaznamenala)  - mě docela zarazila. 

Představa, že jsem ležák v nemocnici a mám se vrátit zpět do života a jeden z mála významných okamžiků dne je jídlo, které sestává ze čtyř druhů kaší, mě docela zneklidněla.

Uvědomila jsem si, že se s tématem důležitosti jídla setkávám již dlouho. 

Kdo máte kamarády z Itálie nebo Španělska, víte, jak je pro ně jídlo velmi důležité. A to nejen jakékoli jídlo, ale pestré a čerstvé jídlo - ve společnosti rodiny nebo přátel. Vzpomínám, jak na jazykovém kurzu v Británii v rodině, kde jsem měla předplacené jídlo a kde jsem spala na pokoji společně s dívkou ze Španělska, jak plakala, když po odjezdu francouzského studenta zmizel ze stolu celozrnný toustový chléb a zůstal nám jen nejlevnější bílý... (Mimochodem, měli jsme v kurzu i chlapce, kterému "jeho" rodina vysvětlila, že Britové nevečeří a prostě mu zaplacenou večeři nedávali vůbec. Než to po několika týdnech řekl vedoucím v jazykové škole...)

Soucítím dlouhodobě s uprchlíky, kteří v cizině ještě úpí kromě učení se novému prostředí, ještě si kromě toho musí zvykat na nové druhy jídla - ne vždy jde o změnu k lepšímu.

Jídlo dává pocit sounáležitosti, je příležitostí scházet se s druhými, pobýt s nimi a popovídat si. (Opět mimochodem, jedním z důvodů vrácení ze zpět iráckých křesťanů v Česku zpět do vlasti - bylo to, že se chtěli setkávat se svou širší rodinou, která čítá okolo 60 lidí a na které jsou zvyklí každý den. Dovedete si to představit, že denně potkáte podstatnou část své širší rodiny 60 lidí? Pro mě nádherná představa.)

PS: Po půl roce mě požádal kamarád, zda bych mu nepomohla vyčistit zuby, že si půl roku nečistil zuby.

Kamarád v léčebně pro dlouhodobě nemocné po cca devíti měsících zemřel. Poslední kapkou bylo odepření jídla zcela. Začal zvracet po jídle a několik dní nemohl jíst vůbec. A to byl člověk, o kterém bych měsíc před mozkovou příhodou, která ho dovedla do nemocnice a následně do léčebny pro dlouhodobě nemocné - myslela, že je tak zdravý, že tu bude minimálně do 80 nebo 90 let. Byl velmi hodný, laskavý, pomáhal lidem okolo, byl nezištný, daroval každému, co chtěl. Jedna jeho kamarádka stále neměla peníze a měla starý mobil? Koupil jí ho. Kamarádka nebyla mnoho let na dovolené, protože nemá peníze? Nabídl ji, že jí to zaplatí - a to buď s následnými splátkami nebo i jen tak. Když by neměla peníze, nechal by to být.

R.I.P. Květoši, ať je ti země lehká.

Tento text není kritika uvedeného nejmenovaného zařízení, pracovníci se chovali vždy vstřícně (umožnili mi za plošného zákazu návštěvy v průběhu pandemie jako očkované aktivizační návštěvy), hezky a profesionálně a obávám se, že odpověď je: "Nejsou lidi". Prostě jim chybí personál. 

Přijměme prosím lidi ze zahraničí na podobná místa, třeba jen proto, aby nějaké lidi v léčebně pro dlouhodobě nemocné pohladili po ruce a pomohli jim vyčistit si zuby, učesat se nebo nakrájet jídlo. Nebo aby také obohatili naši českou kuchyni o svá, pro nás neznámá, chutná jídla.

Filosofové N. Hartmann a G. Fünke hovoří o tyranii hodnot  - když hodnoty přehluší „ano k vlastnímu životu“. Moc si přeji, aby opomenuté nebo zanedbané jídlo nebylo nikdy situací, kdy nemocný "ztratí" "ano k svému životu".

Použitá fotografie: Pixabay.